Česko se bude muset na častější období sucha připravit kombinací několika opatření. Podle hydrologů Tomáše Hrdinky z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka a Jakuba Langhammera z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy nestačí pouze budovat nové vodní nádrže. Důležité je především zadržovat vodu v krajině a zároveň s ní hospodařit úsporněji.
Podle odborníků jsou pro Česko jediným přirozeným zdrojem vody srážky. Proto je nutné zajistit, aby voda z krajiny co nejpomaleji odtékala a měla dostatek času vsáknout se do půdy. Pomoci mohou například revitalizace vodních toků a mokřadů, obnova původních koryt potoků, pestřejší krajina nebo šetrnější zemědělské postupy. Důležitou roli hraje také způsob hospodaření v lesích.
Opatření se podle Langhammera musí více zaměřit také na města. Velké množství asfaltových a dalších nepropustných ploch brání vodě, aby se vsákla do půdy. Namísto rychlého odvádění do kanalizace by proto měla mít voda možnost zůstat v místě a postupně se zapojit do přirozeného koloběhu.
Samotná opatření v krajině ale podle Hrdinky problém nevyřeší. Pokud se voda následně nezadrží ve větších objemech, nakonec odteče vodními toky. Řešením proto mohou být také vodní nádrže. Jejich výstavba však musí jít ruku v ruce s péčí o krajinu. Bez ní by se do nádrží mohlo dostávat více živin a zhoršovat se kvalita zadržované vody.
V české krajině už podle Langhammera existují příklady, které ukazují, jak lze situaci zlepšovat. Patří mezi ně obnova horských mokřadů, revitalizace původních říčních ramen v nížinách nebo návrat potoků do přirozenějších koryt v městském prostředí. Současné sucho by podle něj mohlo přispět k tomu, že lidé začnou významu vody v krajině věnovat větší pozornost.
Nové přehrady navíc podle hydrologů nejsou rychlým řešením. Jejich příprava a výstavba trvá dlouhé roky. Jako příklad uvedli plánovanou nádrž v Nových Heřminovech, která má především chránit před povodněmi. Ani takové projekty proto nemohou nahradit dlouhodobá opatření přímo v krajině.
Situaci může v budoucnu zkomplikovat také změna podoby zimních srážek. Odborníci očekávají méně sněhu a více deště. Dešťová voda v zimě přitom z krajiny rychleji odteče, zatímco sněhová pokrývka funguje jako přirozená zásobárna, která vodu uvolňuje postupně. Dřívější tání sněhu tak může způsobit, že období sucha začne už na jaře a podzemní voda se nestihne dostatečně doplnit.
Pro posílení zásob podzemní vody je proto podle Langhammera zásadní udržet vodu v krajině co nejdéle. Problémem může být například zhutněná zemědělská půda, přes kterou voda obtížně proniká do hlubších vrstev. Ve městech zase brání vsakování rozsáhlé zpevněné plochy.
Podzemní voda se navíc nedoplní během několika dnů. Její stav se podle odborníků vytváří postupně v průběhu měsíců a let, zatímco k výraznému poklesu zásob může dojít poměrně rychle. Vodní nádrže tak mohou pomoci například při krizovém zásobování, samy o sobě ale nedokážou obnovit nízkou hladinu podzemní vody.
Podle Hrdinky by v příštích desetiletích neměl být zásadní problém se zásobováním pitnou vodou v domácnostech napojených na skupinové vodovody. Větší nejistota ale může čekat obyvatele využívající vlastní studny, vrty nebo prameniště. Tyto lokální zdroje mohou být kvůli změně klimatu méně vydatné a v některých případech mohou vysychat.
Prohlubování vrtů proto nemusí být dlouhodobým řešením. Obce, kterých se problém týká, by podle Hrdinky měly začít s vodárenskými společnostmi včas jednat o případném napojení na skupinové vodovody. Budoucnost české vodní bezpečnosti tak podle odborníků nebude stát na jediném opatření, ale především na kombinaci péče o krajinu, zadržování vody, vodních nádrží a odpovědnějšího využívání dostupných zdrojů.
REDAKCE / Zdroj: ČTK
