Český státní dluh dál bobtná a politici se tváří, jako by šlo o nevyhnutelný přírodní jev. Ve skutečnosti jde o výsledek dlouhodobě nezodpovědné rozpočtové politiky, která přenáší účet na budoucí generace. Podle aktuálních údajů Ministerstva financí ČR vzrostl státní dluh v prvním čtvrtletí o dalších 42,3 miliardy korun na rekordních 3,72 bilionu korun. V přepočtu to znamená, že na každého obyvatele připadá teoretický dluh přes 340 tisíc korun.
Navzdory tomuto alarmujícímu vývoji zůstává míra zadlužení na úrovni 43 procent HDP, což vláda často prezentuje jako důkaz „stability“. Tento argument však zcela pomíjí podstatu problému: dluh sice relativně neroste tak rychle, ale absolutně se dál zvyšuje a jeho obsluha bude stát stále více peněz. Jen v prvním čtvrtletí činily náklady na obsluhu dluhu 15,7 miliardy korun, přičemž za celý rok mají dosáhnout až 110 miliard. To jsou prostředky, které mohly jít na školství, zdravotnictví nebo infrastrukturu.
Za růstem dluhu stojí především další a další emise státních dluhopisů, jimiž stát financuje jak splátky starých závazků, tak aktuální rozpočtové deficity. Jinými slovy: stát si půjčuje, aby mohl splácet předchozí půjčky a zároveň pokrývat vlastní výdaje. Tento model je dlouhodobě neudržitelný, přesto se stal běžnou praxí.
Zvlášť kriticky je třeba hodnotit vládu Andreje Babiše, kdy se tempo zadlužování výrazně zrychlilo. Namísto odpovědné fiskální politiky převládla snaha o krátkodobou popularitu, často vykoupenou masivním nárůstem výdajů bez odpovídajících příjmů. Jako příklad můžeme uvést zrušení superhrubé mzdy, které přináší roční výpadek státního příjmu v desítkách miliard korun. Výsledkem je situace, kdy se státní dluh přiblížil čtyřem bilionům korun a jeho další růst je prakticky naprogramovaný.
Schválený rozpočet počítá s tím, že do konce roku dluh dosáhne téměř 4 bilionů korun a zadlužení vzroste na 44,6 procenta HDP. To znamená jediné: politici nadále plánují utrácet více, než si stát může dovolit, a rozdíl opět zaplatí budoucí generace.
Znepokojivý je i fakt, že značnou část dluhopisů drží domácí banky a zhruba čtvrtinu zahraniční investoři. Česká ekonomika se tak stává stále závislejší na důvěře finančních trhů. Jakmile se tato důvěra otřese, může se financování dluhu výrazně prodražit.
Celý systém fungování státního dluhu tak připomíná spirálu, ze které se bez zásadních reforem nelze vymanit. Místo hledání dlouhodobých řešení ale politická reprezentace opakovaně volí cestu nejmenšího odporu: další půjčky, další dluhopisy, další odklad problému.
Otázka už dávno nezní, zda je současná politika udržitelná. Otázka zní, kdy a za jak bolestivých podmínek se tento model zhroutí – a kdo za to nakonec zaplatí.
REDAKCE / Zdroj: ČTK / Titulní obrázek je ilustrační
