Náš kdysi mocný a sebevědomý kontinent se dusí pod nánosem vlastních nesmyslných pravidel a byrokratické svévole.
Je tomu už pár let, co Evropa nastavila sebezničující ekonomický kurz ve jménu domnělé ochrany klimatu a nulové uhlíkové stopy. Byli jsme ze všech stran bombardováni katastrofickými scénáři, pořádaly se konference, světoví vědci a lídři poníženě naslouchali maskotu té doby, školačce Grétě ze Švédska. Vysvětlovali nám, jak moc je náš život špatný, jak ničíme zemi, na které žijeme, jak musíme omezit výdobytky naší civilizace a stanovovat si cíle na hranici fyzikálních možností, nebo raději až za nimi. A jak veškeré investice musí směřovat jen a pouze do těchto technologií, bez ohledu na to, zda to vůbec dává ekonomický smysl. Také nezvládnutí migrační krize poukázalo na neschopnost evropského molocha efektivně reagovat v těžkých časech. Slogan „to zvládneme“ neposkytl žádnou odpověď na riziko spojené se statisíci lidmi masově přicházejícími ze zcela jiných kultur, bez dokladů, kvalifikace, nebo aspoň elementární ochoty se integrovat do evropské společnosti.
Pak ale přišel rok 2020 a s ním epidemie koronaviru. Bylo třeba jednat rychle a efektivně.
Místo toho, aby se evropské země poučily ze zkušeností východoasijských zemí, stala se Evropa postupně jedním z nejvíce zasažených světových regionů. Samotný Brusel si rychle získal nelichotivé přední příčky v přepočtu mrtvých na obyvatele. Boj s epidemií v členských zemích nejen, že zůstal zcela na národních vládách, bruselská byrokracie v krizové situaci naopak působila jako překážka pro efektivní fungování opatření přijímaných na národních úrovních. Zatímco jednotlivé členské země hledají cesty, jak bojovat s hospodářským propadem, nárůstem nezaměstnanosti a zadlužením, evropští leadeři si dál vedou svůj nesmyslný boj s CO2. Praktický zákaz spalovacích motorů, který výrazně poškozuje automobilový průmysl, tvořící páteř evropské ekonomiky, nově naplánoval Brusel již na rok 2025. Jedinou reakcí, na kterou se Brusel po téměř roce řádění epidemie zmohl, je odhlasování společného zadlužení Unie. Namísto efektivní pomoci zemím nejvíce postiženým epidemií však tyto peníze mají jít opět především na pošetilý boj s CO2.
Jako světýlko na konci tunelu negativních dopadů epidemie se pro mnohé stal vývoj vakcíny.
Když chtěli ministři zdravotnictví tyto vakcíny pro své občany předem objednat, byli plácnuti přes prsty a vyzváni, aby tuto prestižní záležitost záchrany evropského národa přenechali Evropské komisi. A tak se stalo, že například oproti Izraeli nebo Velké Británii, jejichž vlády postupovaly samostatně, nemají nyní zdravotníci v unijních zemích čím očkovat. Nechci teď vůbec hodnotit odborné hledisko očkování. Má být dobrovolné, ale musí být dostupné. Bohužel, kvůli neschopnosti vedení EU, jsme ale promarnili příležitost rychleji ukončit ničivé restrikce. Můžeme Komisi „poděkovat“ za zavřené podniky a živnosti, další prodlužování nouzového stavu a s tím spojené posilování moci státního aparátu, omezování občanských svobod a monitorování lidí na každém kroku. Děti nadále nebudou smět chodit do školy, důchodci dál nebudou smět opouštět čtyři stěny svých domovů.
Moc nad našimi životy plíživě převzal aparát Evropské unie a my nyní na vlastní kůži pociťujeme negativní důsledky jeho neschopnosti. Neschopnosti reagovat na nečekané události jinak než cenzurou, restrikcemi a prázdnými hesly. A není to první krize, která toto ukázala. Co se ještě bude muset stát, abychom se tomu začali bránit?
Autor: Jana Marková
