V roce 1918 proběhlo jen v důlních závodech na území Čech a Moravy téměř 150 stávek, v dalším roce jich bylo o zhruba polovinu méně. Doba jejich trvání obvykle nepřesáhla pět dní.
Turbulentní doba konce první světové války, rozpadu habsburské monarchie a vzniku Československa přinesla řadu změn, které zvedly i obrovskou vlnu protestů. Dělníci ze všech průmyslových odvětví se bouřili proti nedostatku potravin, nízkým mzdám a dlouhé pracovní době.
Pokud v posledním předválečném roce 1913 statistika zaznamenala 47 stávek, v posledním válečném roce jich bylo 147, tedy o 213 % více. Počet stávkujících stoupl v tomto období o 354 %, a to ze 14 356 v roce 1913 na 65 120 v roce 1918. V roce 1919 však klesl počet stávek téměř o polovinu a zastavil se na čísle 80.
Příčiny stávek
V roce 1921 zveřejnil Státní úřad statistický (SÚS) první statistiky stávek v hornictví v letech 1918 a 1919 v časopise Československý statistický věstník. Statistika hornických stávek SÚS navazovala na zjišťování, která již od roku 1899 provádělo rakousko-uherské ministerstvo orby a poté říšské ministerstvo veřejných prací.
Československý statistický věstník uvádí, že rekordní počet stávek proběhl „… pod tlakem nesnesitelných poměrů hospodářských a sociálních“ v roce 1918. V něm se ze 104 197 zaměstnanců všech závodů a podniků do stávek zapojilo 65 120 osob. Na jednu stávku tehdy připadlo 443 stávkujících. V prvním poválečném roce 1919 statistiky registrovaly 80 stávek ve 243 závodech a 144 podnicích se 74 657 zaměstnanci, z nichž se do stávek zapojilo 48 633 osob. Na jednu stávku tehdy připadlo 608 stávkujících. Pokud se pracovní konflikt týkal více závodů jednoho podniku (majitele), byly stávky označeny za tzv. hromadné. V roce 1918 zaznamenal SÚS 22 % hromadných stávek, o rok později 15 %. Drtivá většina stávek se v letech 1918 a 1919 uskutečnila v Čechách (93 % a 95 %), nejvíce v hnědouhelných dolech. V roce 1918 stávkovalo v průměru 50 až 80 % všech zaměstnanců závodů, v roce 1919 již 70 až 100 %.
Nejvíce jednotlivých stávek v obou letech proběhlo v závodech s 51 až 500 zaměstnanci, stávky v závodech s více než 2 000 zaměstnanci proběhly v roce 1918 jen dvě a pět v roce následujícím. Jedna stávka postihla závod s více než 4 000 zaměstnanci, tři pak zaznamenaly závody s více než 5 000 dělníky. Přes 60 % stávkujících tvořili důlní zaměstnanci, více než polovinu z nich havíři. V obou letech převažovali mezi stávkujícími muži nad ženami, a to v poměru 94 : 6. Dvě procenta tvořili v obou letech muži mladší 16 let a 3 % ženy mladší 16 let.
Doba trvání a úspěšnost
Přes 90 % protestů skončilo do pěti dnů, nejdelší stávka v roce 1919 trvala 20 dnů. Hlavními důvody byly snaha o zvýšení mezd a požadavek na zvýšení přídělu potravin. Jen ojediněle se pak stávkovalo kvůli zavedení ošacovacího příspěvku, z důvodu nespokojenosti s délkou pracovní doby a také na oslavu státního převratu dne 28. října 1918.
V roce 1919 se stávkovalo ve 33 % z důvodu nespokojenosti se mzdou, v 31 % pro nedostatek potravin. Stávkovalo se také za odstoupení tehdejšího ministra pro výživu lidu Bohuslava Vrbenského nebo za větší příděly uhlí.
Velký rozdíl byl ve sledovaném dvouletí v úspěšnosti stávek. Zatímco v roce 1918 mělo plný úspěch 8 % a částečný 37 % stávek, v roce 1919 jich bylo úspěšných 29 % a částečně 21 %.
Zdroj: Český statistický úřad, STATISTIKA & MY, Pramen: Gustav Reif: Hornické stávky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku za léta 1918 a 1919, Československý statistický věstník, 1921