Babiš a Okamura: Největší populisté české politiky.
Česká politická scéna je již několik let ovlivněna silnými populistickými lídry, kteří dokážou oslovit masy voličů jednoduchými hesly, sliby a často kontroverzní rétorikou. Mezi nejvýraznější postavy tohoto stylu politiky bezpochyby patří Andrej Babiš a Tomio Okamura. Každý z nich reprezentuje jinou část voličského spektra, ale spojuje je schopnost manipulovat veřejným míněním, využívat strachu a slibovat jednoduchá řešení na složité problémy.
Andrej Babiš: Populista v obleku technokrata
Andrej Babiš vstoupil do politiky s imidží úspěšného podnikatele, který „řídí stát jako firmu“. Jako zakladatel hnutí ANO se prezentoval jako alternativa k tradičním stranám, které označoval za zkorumpované. Jeho populismus se vyznačuje několika klíčovými rysy:
- Marketingové ovládnutí veřejného prostoru – Babiš vlastní největší mediální dům v zemi (Mafra), což mu umožňuje šířit svůj narativ a ovlivňovat veřejné mínění. Jeho rétorika je často postavena na dichotomii „my vs. oni“ – kde on je ten, kdo pracuje pro lidi, zatímco ostatní politici jsou zkorumpovaní.
- Sliby bez dlouhodobé strategie – Před volbami sliboval vše od vyšších důchodů po levnější potraviny, aniž by měl reálný plán, jak toho dosáhnout. Například jeho kampaň za zrušení EET nebo obstrukce ve sněmovně byly ukázkou populismu bez jasného cíle.
- Využívání strachu a emocí – Ať už šlo o pandemii covidu, válku na Ukrajině nebo energetickou krizi, Babiš mistrně využívá strachu veřejnosti. Často šíří polopravdy nebo přímo nepravdivé informace, aby se prezentoval jako spasitel.
- Dvojí tvář v zahraniční politice – Na jedné straně Babiš tvrdí, že podporuje EU a NATO, na druhé straně neváhá flirtovat s proruskou a protiunijní rétorikou, pokud mu to přinese hlasy. Jeho vystoupení v prezidentské kampani, kde se snažil zpochybnit české závazky v NATO, bylo učebnicovým příkladem populismu.
Tomio Okamura: Mistr strachu a nenávisti
Zatímco Babiš balí svůj populismus do technokratického kabátu, Tomio Okamura vsadil na čistou hru s emocemi – především strachem, nenávistí a nacionalismem.
- Imigrace jako univerzální strašák – I když Česká republika dlouhodobě nečelí významné migrační krizi, Okamura už od roku 2015 buduje svou politiku na strachu z migrantů, především muslimů. Přestože reálné statistiky ukazují, že islámská komunita v Česku je malá a většinou integrovaná, SPD neustále straší „islamizací Evropy“.
- Antievropská rétorika – SPD dlouhodobě kritizuje Evropskou unii a navrhuje Czexit, aniž by měla jakýkoliv realistický plán na jeho provedení. Když ale dojde na čerpání evropských dotací, Okamura a jeho lidé mlčí.
- Manipulace s fakty a konspirační teorie – Okamura se opakovaně uchyluje k šíření dezinformací, ať už jde o covid, válku na Ukrajině nebo domácí politiku. Jeho strana často sdílí manipulativní zprávy z pochybných zdrojů a cílí na voliče, kteří nedůvěřují tradičním médiím.
- Předstírání, že je „obyčejný člověk“ – Ačkoli je sám milionář, prezentuje se jako ochránce obyčejných lidí proti elitám. V realitě však jeho politická činnost často slouží jen k posílení jeho vlastního vlivu.
Podobnosti a rozdíly
I když se Babiš a Okamura v mnoha věcech liší, spojuje je několik klíčových rysů populismu:
- Jednoduchá řešení na složité problémy – Ať už jde o levnější potraviny, vyšší důchody nebo ochranu před migrací, oba politici nabízejí snadné odpovědi, které ignorují realitu.
- Hledání nepřítele – Pro Babiše to jsou tradiční politické strany, novináři nebo „neschopná vláda“, pro Okamuru zase EU, migranti nebo LGBT komunita.
- Manipulace veřejnosti – Oba využívají sociální sítě a média k šíření svých narativů a budování kultu osobnosti.
Rozdíl je však v jejich stylu – zatímco Babiš se snaží působit jako pragmatický manažer, Okamura otevřeně hraje na emoce a radikální nacionalismus.
Populismus Babiše a Okamury ukazuje, jak nebezpečné může být, když politika přestane být o faktech a stane se jen marketingovou hrou na emoce. Jejich úspěch svědčí o tom, že část české veřejnosti je frustrovaná a hledá jednoduché odpovědi – i když jsou nereálné.
Klíčovou otázkou pro budoucnost české politiky je, zda se voliči naučí rozpoznávat populismus a požadovat od svých lídrů skutečná řešení namísto prázdných slibů.
Autor: Roman Kratěna, foto: Tyinternety