Pravděpodobnost, že seženete kvalitního řemeslníka v dostupném termínu se limitně blíží nule. Kde se stala chyba? Téměř všude. Nechali jsme si ukrást učňovské školství a teď neseme následky.
Řemeslo má zlaté dno. Ta věta tu platila po generace. Tedy ona platí dál, jen se ji ta současná a nadcházející generace snaží zpochybnit, nebo rovnou popřít, zesměšnit a pošlapat. Někteří progresivisté se nám snaží namluvit, že už to není in, že už žádné „učňáky“, které by produkovaly kvalitní učně nepotřebujeme. Že teď je už jiná doba. To ale přece není pravda. Proč?
Protože ve společnosti přece nežijí jen lidé, kteří mají potenciál a chtějí být špičkovými právníky nebo programátory. Tyhle lidi jsme tak nějak vyřadili, tváříme se, že neexistují a oni pak většinou končí za pásy cizích montoven v třísměnném provozu, bez možnosti to výhledově nějak změnit. Přitom by ti samí lidé mohli být opravdu šikovnými instalatéry, topenáři, obkladači, zedníky. A nebo by mohli být někomu takovému takříkajíc k ruce. Musel by je tomu ale někdo naučit. S tím, jak jdou různé technologie vpřed, už dávno neplatí, jsi hloupej, půjdeš na zedníka. Pracuje se s úplně jinými materiály, je třeba kvalitní a drahé vybavení, kvalifikovaná obsluha. Opovržení už dlouho není na místě.
Na to, že nad nimi ohrnujeme nos a tváříme se, že takhle nastavené školství je přece v pořádku, tak na to si vzpomeneme většinou až v případě, když nám před Vánoci vyplivne kotel, přestane prát pračka a nebo se po dovolené vrátíme do vytopeného bytu. Nerudovská otázka kam s ním, začíná mít zajímavý upgrade, na kam pro něj. A mnohdy ani psí oči a nabízená suma neobměkčí stárnoucího pána k opravě splachování v devátém patře. A to ještě můžeme být rádi, že se pozastavilo pro tyto lidi zavedení EET, protože to už bychom tu neměli ani ty stárnoucí kominíky, truhláře, sklenáře……
Proč neobnovíme lesk a slávu u nás dříve tak kvalitního vzdělávání? Proč prostě na těch základních školách neřekneme rodičům, že ten váš kluk nebo holka nemusí skončit jako skladník v Amazonu? Že tu máme systém, který mu do budoucna poskytne mnohem větší šanci na uplatnění? Že bude svým pánem, bude se mít dobře a může to dál předávat svým dětem, pokud budou chtít. Že bude mít mnohem větší svobodu, než s píchačkami v kapse a řvoucím korporátním šéfem za zády? Neřekneme jim to, protože jsme si tenhle fungující systém nechali vzít a zničit. Místo toho, aby se těmhle dětem dala takováto šance, tak se v jediné otevřené odborné třídě na okrese krčí čtyři kluci, kdy dva jsou skutečně marní, jeden by možná chtěl, ale stydí se to říct, protože aktivita se přece nenosí, a ten poslední, toho k tomu vede otec, který mu chce předat živnost a kluk už to vlastně od něho dávno odkoukal. Učit je má otrávený učitel, který to už chce jen nějak doklepat do důchodu, a smysl své práce ztratil pod nánosem byrokratického balastu už dávno.
Pracuji ve stavebnictví a každý den tak poslouchám lidi, kteří zoufale shání někoho, kdo jim udělá koupelnu nebo bytové jádro. Kdo jim vybagruje inženýrské sítě. Kdo opraví střechu, položí koberec. Termíny jsou půl roku úplně běžně. A cena je většinou až to poslední, co se řeší. Zpravidla to potom končí větou, že ono nám stejně nic jiného nezbývá, protože prostě nejsou lidi.
Takže já navrhuji, abychom aktivně podporovali pouze obory a vzdělávání, které je pro nás, jako pro společnost, užitečné. Ono je sice moc hezké, že si někdo čtyři roky studuje třeba vliv genderu na dějiny muzikologie napříč staletími, ale jak se takový člověk později uplatní, to už je každému jedno. Hlavně že má titul. V lepším případě se poté zašije někde na úřadě, v horším se přisaje na nějakou neziskovku, a aby zdůvodnil smysl své „pracovní“ existence bude dělat peklo těm, kteří mu ta studia ze svých daní zaplatili. Dělejme a podporujme to, co má opravdový smysl. Ne nesmysly, kterým se potom zuby nehty snažíme dát nějaký smysl.
Autor: Jana Marková
