Podnikatelé a jejich zaměstnanci finančně krvácí. Důchodci a úřednici žádnou změnu nezaznamenali. Pracovní návyky zaměstnanců veřejného sektoru jdou do kopru. Nevratné škody na dětech. Střední třída je nyní víceméně zlikvidovaná.
Zatímco část našeho obyvatelstva během pandemie zůstala za 100 % platu doma, podnikatelé a jejich zaměstnanci finančně krvácí a musí bojovat o to, aby vůbec uživili rodiny. Nesmyslná opatření snad budou již brzy minulostí.
Důchodci a úřednici žádnou změnu nezaznamenali. Život průměrného důchodce pandemie z finančního hlediska nijak zvlášť nezasáhla. Spokojeností si „chrochtal“ i nejeden úředník, který zůstal za 100 % platu doma.
O tom, že mnozí městští úředníci opravdu nechtějí nic moc dělat, se přesvědčil i jeden starosta z významného města v Jihočeském kraji. Když napadl sníh, vyzval zaměstnance divadla, knihovny, městských a jiných veřejných organizací, aby pomohli při odklízení sněhu. Ti však odmítli. Prý to totiž není náplní jejich práce.
Pracovní návyky zaměstnanců veřejného sektoru jdou do kopru. Nevratné škody na dětech. A to ani nemluvím o pracovních návycích školáků. Vzdělanost školáků distanční výukou jde úplně do ztracena a s tím i celá jedna etapa jejich života. Tu prosedí zavření doma u obrazovky. Děti mají chodit do školy a na kroužky a studenti středních a vysokých škol by se měli účastnit praktické výuky. Naši potomci by měli normálně žít a udržovat sociální kontakty, ne být nesmyslně izolovaní doma.
Střední třídu opatření skoro položila. Podnikatelé a živnostníci se oproti tomu musejí v těchto hubených časech otáčet o mnoho víc, aby vůbec přežili. Střední třída je nyní víceméně zlikvidovaná. Všechna ta opatření a sliby vlády, že dostanou nějaké ty podpory, nájemné a jiné, vnímám pouze jako marketingový tah. Valná část podnikatelů podporu vůbec nedostane. I když na ni mají nárok. Proč? Bojí se. Je jim vyhrožováno, že se splnění podmínek okolo žádostí o podporu bude tvrdě kontrolovat a že se bude muset dokládat spousta věcí.
A to není jen výkřik to tmy. Toto tvrzení podložil průzkum, podle kterého 40 % podnikatelů o žádnou z podpor nepožádalo. Zaprvé je všechno hrozně administrativně náročné a zadruhé se obávají výhrůžek, že i s odstupem několika let mohou nastoupit cifršpióni a pátrat, zda tehdy onen “hříšný” podnikatel nevyplnil nějakou kolonku špatně. Většina podnikatelů si pak řekne, že než aby potom platili nějaká penále a vraceli podporu, že se na to radši vykašlou.
O to větší cítím nespravedlnost! Proč ale musejí být úředníci už skoro rok za 100 % platu doma, na home office nebo se střídají v práci po týdnech? Vždyť mnohem logičtější by bylo udělat to přesně naopak a natáhnout úřední hodiny tak, aby lidé chodili na úřad postupně po jednom. Zkrácení úředních hodin třeba na tři hodiny denně vnímám jako výsměch. Logiku to nemá žádnou.
Musíme otevřít především školy. Děti bych poslal do školy i za cenu přísnějších opatření. Alarmující je, že zcela chybí data, podle kterých se rozhodne o (ne)otevření škol. Chybí také data, podle kterých by se dalo určit, kde k nákaze došlo – zda ve škole, v restauraci či jinde. Čím jsem si ale téměř jistý, je, že se lidé asi jen obtížně nakazí na sjezdovce nebo na horách. Vždyť tam snadno dodrží dvoumetrové rozestupy a na lanovce spolu jedou lidi, kteří sem společně už dorazili.
Normální svět se nám vzdaluje mílovými kroky. Nesmíme na jeho obranu ale rezignovat, naopak ještě více upozorňovat na nešvary, omezování svobody a předkládat vlastní řešení problémů.
Autor: Pavel Marek
