Zaznamenala jsem, že má včerejší slova na adresu Ústavního soudu žijí v mediálním prostoru vlastním životem. Ráda bych proto vysvětlila, jak jsem je mínila, aby nebyla nadále dezinterpretována.
Chtěla jsem vyvolat diskuzi o problému a zdůrazňuji, že rozhodnutí Ústavního soudu respektuji. Hluboce ale nesouhlasím s jeho načasováním. Rozhodnutí přišlo po více než třech letech, v době kdy řešíme pandemii koronaviru a stojíme na prahu voleb.
Nikdy jsem nepodezírala ústavní soudce, a ani neřekla, že by podléhali politickým či jiným tlakům. Věřím, že ve svém rozhodování jsou nezávislí. Jsem přesvědčená, že prapříčina celého problému spočívá v možnosti opakování mandátu ústavního soudce. To jsem měla na mysli, nic víc, nic míň. Kdo zvažuje setrvání ve funkci, musí pro něj získat politickou podporu. V případě ústavních soudců podporu senátorů, tedy těch, o jejichž návrhu rozhodovali. Víte, že říkám věci na rovinu, někdy možná trochu ostřeji. Svými slovy jsem jen chtěla vyjádřit fakt, že kdyby u ústavních soudců nedocházelo k opakování mandátu, podobné pochybnosti by vůbec nevznikaly.
A ještě k načasování rozhodnutí. Všichni víme, že projednávání zákona trvá ve sněmovně rok, a to i pokud je na něm shoda. Nalézt soulad v tak složité materii, která bude mít vliv na výsledky voleb a musí projít oběma komorami parlamentu, může vyvolat ústavní krizi. Věřím, že to nikdo z nás nechce.
Zdroj: Ministerstvo spravedlnosti