Vánoce jsou křesťanské svátky narození Ježíše Krista. Hlavní svátek (Narození páně čili Boží hod vánoční) připadá na 25. prosince. Předchází mu doba adventní končící Štědrým dnem jako příprava na vlastní svátek, následuje doba vánoční trvající v římskokatolické církvi do neděle po 6. lednu, před druhým vatikánským koncilem do Hromnice 2. února, v jiných západních církvích do svátku Zjevení Páně (6. ledna).
Ve většině pravoslavných církví se datum svátků stanovuje podle juliánského kalendáře, takže datum 25. prosince v současnosti připadá na gregoriánský 7. leden. První zmínky o křesťanském slavení Vánoc pocházejí z 2. století, pevné datum 25. prosince je doloženo ze 4. století z Říma.
K Vánocům se pojí množství lidových zvyků jako koleda, vánoční stromek, jesličky (betlém), vánoční dárky, které podle české tradice nosí Ježíšek či vánoční cukroví.
Ve 20. a 21. století se Vánoce v mnoha zemích chápou především jako svátky pokoje, rodiny a lásky a lidé je slaví v rodinách bez ohledu na náboženské vyznání.
Vánoční obyčeje
Koleda
Koleda (z lat. calendae, první dny měsíce a roku) znamená v současnosti lidovou vánoční píseň. V koledách se však zachovaly stopy prastarého obyčeje obdarovávání. V mnoha lidských společnostech nebylo zdrojem osobní prestiže pouhé bohatství, nýbrž teprve štědrost. K veřejným projevům štědrosti vznikly různé slavnosti, jako indiánský potlač, melanéská kula a podle francouzského etnologa Marcela Mausse patrně také koleda. Konala se v blízkosti zimního slunovratu, v době největší nouze, kdy se zámožnější hospodáři mohli blýsknout štědrým obdarováním hladových. Ti se o to sami přihlásili, když obcházeli dům od domu a zpěvem doprovázeli rituál žebrání.
Řada koled vyjadřuje jisté sebevědomí koledníků, kteří sice mají hlad, ale poskytují bohatým příležitost, aby si před Kristem získali zásluhy pro věčnost. Od pozdního středověku nosili koledníci vyřezávané jesličky s figurkami pastýřů – dárců, k nimž se každý mohl při koledě připojit. Řada koled žádoucí dary výslovně připomíná a některé dokonce vyhrožují: „Jestliže nedáte / tedy uhlídáte / hrnce mísy rozbijeme / co v polici máte.“
„Kdo na Štědrý den nedá nikomu dar, do roka prý skončí v bídě“, popsal tento obyčej Jan z Holešova.
Věštění
I když formalizovaný kalendář naši dávní předkové patrně neznali, uprostřed zimy, kdy se den začínal pomalu prodlužovat, mohli slavit něco jako nadějný začátek nového roku. Mircea Eliade připomíná velmi rozšířenou představu, že 12 prvních (nebo posledních) dní roku dovoluje nahlédnout, jaké budou jeho měsíce, a zimní svátky tak provázelo rozvinuté věštění. Věštilo se z rozkrojených jablek, pomocí svíček na míse s vodou nebo roztaveným olovem a pro věštecký výklad běžných událostí platila řada pranostik a pověrečných zásad. Různé obyčeje, jak je líčí například Karel Jaromír Erben, měly sloužit jako sympatetická magie a příznivě ovlivňovat nastávající rok.
Jesličky – betlém
Jesličky nebo také betlém je nejčastěji plastické zobrazení Ježíšova narození podle evangelií, doplněné a rozvinuté legendárními motivy. Může to být skupina osob (Marie, Josef a dítě Ježíš), častěji i s přístřeškem, s oslem a volkem. Výpravnější jesličky zobrazují i pastýře, kteří malému Ježíškovi přinášejí dary, případně i město Betlém, které tvoří pozadí scény. Od svátku Zjevení Páně mohou být zobrazeni Tři králové i hvězda, která je do Betléma přivedla.
Vánoční hry i v kostelích se zmiňují ve Francii od 11. století, mši před živými jesličkami i se zvířaty sloužil František z Assisi roku 1223 a zvyk se rychle rozšířil po celé Evropě. Dřevěné vyřezávané betlémy se stavěly v kostelích a koledníci je nosili na koledu. Když byly v kostelích přechodně zakázány, lidé je stavěli doma a v některých krajích se rodinné betlémy pravidelně vystavují a také hodnotí. Od 19. století se betlémy s dřevěnými figurkami po domácku vyřezávaly v horských krajích a prodávaly na trzích a od roku 1860 se barevné papírové betlémy tiskly a vystřihovaly. V českých zemích byly oblíbené papírové jesličky Mikoláše Alše a později Josefa Lady.
Štědrovečerní večeře
Do štědrovečerní večeře se dodržoval půst a nesmělo se jíst maso. Jako polední jídlo se na Štědrý den podával kuba (také staročeský, černý kuba). Je to tradiční české jídlo, jehož základem jsou kroupy a houby, často nakládané nebo sušené.
24. prosince se schází celá rodina na slavnostní večeři se speciálním postním jídlem, která je důležitou součástí oslav Vánoc. Při večeři jsou všichni svátečně oblečeni a jídelna je vyzdobena. Na stole může být ubrus s vánočním motivem a zapálené svíce. S jídlem se čeká, až bude shromážděna celá rodina. V některých rodinách se připravuje o talíř víc pro nečekanou návštěvu. Před večeří se všichni společně nahlas pomodlí nebo zpívají. K večeři,která v minulosti musela být postní, se podává ryba, obvykle kapr. Kapr jako postní a zároveň i chutné jídlo se velmi rozšířil ve městech 16. století, což byl jeden z podnětů pro vznik rožmberského rybníkářství. V 19. století se i v českých zemích uchytil způsob kuchyňské přípravy kapra, původem z Rakouska.
Tradiční večeře se skládá z rybí polévky, bramborového salátu s kaprem, který se připravuje jako obalovaný a osmažený. Z některých částí (hlava, jikry, mlíčí, vnitřnosti, kosti se zbytky masa) se dělá oblíbená chutná rabí polévka.
Již v rámci příprav na Štědrý den se v Česku peče vánoční cukroví, vánočka a štola.
Většina vánočních cukroví se připravuje ze směsi mouky, cukru, vajec, másla, kakaa, a různých druhů ořechů a kandovaného ovoce. Mezi typické patří cukroví z lineckého těsta, které je možné navíc ochutit strouhaným kokosem nebo kakaem. Typickými vůněmi jsou vanilka a rum, typickým kořením skořice. Vánočka je druh sladkého pleteného pečiva z kynutého těsta. Štóla je druh pečeného vánočního moučníku, má tvar podlouhlého bochníku a pochází z Německa (der Stollen). Uvnitř je zapečeno například sušené ovoce a ořechy a svrchu je štóla posypaná moučkovým cukrem. Na Štědrý den se pekly z „bílé mouky“ čerstvé koláče „pecáky“, „lopaťáky“ hruškové, zelné nebo jiné, makovníky, makové bábovky (buchty) a jablečný závin.
Vánoční dárky
První zmínky o vzájemném obdarování se objevují již ve starověkém Římě. Nedílnou součástí Vánoc se však dárky staly až v 19. století. Bylo zvykem obdarovávat členy rodiny, ale i služebnictvo. Domácí chasa například dostávala ošacení nebo malou finanční částkou na přilepšení k celoroční mzdě. Dárky se dávaly také žebrákům nebo tulákům bez domova, kteří v době křesťanských svátků zaklepali na dveře bohatších domácností. Na počátku 20. století, v dobách hospodářské prosperity, se pod vánočním stromkem vedle potřebných věcí stále častěji objevovaly drobnosti a hračky jen pro radost. V chudých letech mezi dárky byly i části oblečení.
Dárky jsou jedním z hlavních atributů moderních Vánoc. Vánoce jsou proto jedním z nejziskovější období roku pro obchodníky a podniky po celém světě. Předávání darů byl běžný zvyk u římské oslavy Saturnálií, starobylého svátku, který se konal na konci prosince. Tím se mohly inspirovat vánoční zvyky.
Vánoční zvyky a pověry
K Vánocům se vztahují některé pranostiky například: Zelené Vánoce, bílá Velkonoc.
Štědrý večer je odedávna považován za zvláštní dobu, kdy kouzla působí silněji a kdy je prý možné nahlédnout i do budoucnosti. Některé lidové zvyky, provozované v tento den, pocházejí snad ještě z předkřesťanské doby. Etnografové popsali množství magických rituálů, jimiž se lidé snažili vyhnout dopadu zlých pověr a naklonit si na svou stranu síly ovládající věci budoucí. Ve skutečnosti tato pověrečná jednání ukazují, spíše než co jiného, nejhlubší lidské touhy, které se příliš nemění.
Kolem roku 1400 popsal sedm nejběžnějších českých lidových tradic, spojených se Štědrým večerem, benediktínský mnich Jan z Holešova.
Těmito zvyky byly: půst, pohoštění a almužna, vzájemné obdarování, příprava bílého pečiva v podobě klínu či pletence (patrně vánočka), krájení ovoce, chození na koledu a kladení slámy na podlahu. Jan z Holešova si byl vědom toho, že některé popisované zvyky mají pohanský původ, avšak jejich udržování podpořil citáty z bible. Učený benediktin naopak ostře kritizoval, že někteří lidé tyto zvyklosti provozují z pohnutek, které jim „našeptal ďábel“, tj. ze ziskuchtivosti, touhy poznat budoucnost a posílit moc kouzel: „Vskutku nikdy v celém roce se neprovozuje tolik a takových kouzel jako o tomto svátku. A proč je tomu tak? Protože je to veliký svátek, proto chce také ďábel mít z něho veliký podíl. Proto vkládá lidem do mysli přesvědčení, že pro velikost tohoto svátku mají i jejich kouzla větší moc.“
Při zadělávání kynutého těsta měla hospodyně na zahradě rukama hladit ovocné stromy a volat: „Stromečku, obroď, obroď“, aby byly plodné.
Mezi křesťanské vánoční obyčeje patří bdění (vigilie) a půst, předkřesťanského původu je zřejmě věštění. Přinejmenším mezi večeří a půlnocí se hrály karty a kostky, aby hráči zjistili jaké štěstí je čeká příští rok, jak jim půjde karta. Častým moderním zvykem je procházka před večeří. Někteří při tom pouštějí vánočního kapra do řeky ve městě, což považují za jeho záchranu, podle odborníků to však bývá rozsudek smrti.
O Štědrém večeru má mít hospodář kapsy otevřené, aby do nich napadalo štěstí, aby přišel k bohatství. Prát prádlo na Štědrý den přináší smůlu. A prádlo se rozhodně nesmí věšet, protože by se během roku mohl někdo oběsit. Zvykem bylo rozkrajovat ovoce, z něhož se věštilo zdraví či nemoc a smrt. Na Štědrý den se nesmí čistit chlévy a stáje, pak by dobytek kulhal. Nesmí se zametat, aby z domu nebyli vymeteni duchové mrtvých, kteří v tyto dny přicházejí navštívit živé.
Po večeři se někde zapalovaly svíčky a pouštěly v lodičkách z ořechových skořápek do mísy s vodou. Rituálem bylo házení střevíce, zda se dívka další rok vyvdá, halekání z brázdy, třesení bezem nebo plotem a poslouchání ze které strany štěká pes. Často je zmiňován zvyk položit pod talíř minci či šupinu z ryby, tento zvyk měl udržet peníze v rodině nebo je přinést. Součástí večeře měly být luštěniny, nejčastěji lžíce vařené čočky, aby byla příští rok dobrá úroda a spousta peněz.
Vánoce jsou považovány za nejvýznamnější svátek v roce i pro nekřesťany, kteří jej spojují se zakončením roku a s trávením času v rodinném kruhu.
Zdroj: cs.wikipedia.org