V letošním roce jsem byl celkem často „odběratelem“ zdravotnických služeb v našem kraji, i když naštěstí většinou jen zprostředkovaně, jako doprovod svých blízkých. Nemám v úmyslu zde nadávat a rozdávat moudra, co by kdo měl jak dělat, aby se nestalo to či ono, ani se nesnažím zde nastartovat jakýsi účelový předvolební skandál, i když bych k tomu „munici“ možná měl.
Chci se podělit o svou zkušenost a snad trochu pomůže k řešení problému pacientů a jejich rodin, které nejsou úplně medicínské, avšak lidská medicína by se jimi zabývat měla. Mnozí zodpovědní si toho jsou vědomí, mnozí zcela evidentně ne. O co jde?
Paní máma nebyla zvyklá si na něco ztěžovat. Až když měla zcela zčernalý palec suchou diabetickou gangrénou a nedokázala ho schovat, přiměli jsme jí navštívit chirurgickou ambulanci v Ostrově. Verdikt zněl jasně. Palec musí pryč a to co možná nejdříve, aby se to nešířilo dál, nedošlo k sepsi … S důvěrou v kvalitu většího zdravotnického zařízení jsem ji vozil téměř měsíc každý týden na kontrolu a stále se čekalo na „ohraničení“. Verdikt byl pokaždé vysloven v jiném evropském a možná i mimoevropském dialektu. Poslední verdikt byl bez dialektu, zato s těžko skrývaným rozladěním nad stavem nohy, do kterého jí nechali dojít předchozí kolegové. Už se neamputoval palec, ale část chodidla a to okamžitě. No a cca po měsíci celá část nohy pod kolenem. Na druhou amputaci si už raději počkala ve špitále v předvánočním čase se slovy:“Kdybych šla domů čekat na volný termín amputace pod kolenem, tak bych se asi dočkala až termínu na amputaci nohy celý.“ Ačkoliv se po druhém chirurgickém zákroku rána dobře hojila a nechyběl optimismus k rekonvalescenci, prodělané utrpení si zřejmě vzalo svou daň na dlouhodobě nemocném srdci a to vypovědělo službu definitivně, i přes upřímné úsilí personálu vysoce odborného pracoviště.
Zatímco babička našich dětí bojovala svůj boj o nohu, její nevidomý manžel se po úrazu hlavy stal mým soudně ustanoveným opatrovancem z důvodu změny duševního stavu. Nejdříve jsme se mu snažili v rámci rodiny zajistit péči v domácím prostředí. Rychle se zhoršující duševní stav nás pak přiměl sehnat těžko dostupné místo s celodenní péčí, dozorem a s možností každodenních návštěv. Během cca jednoho roku jsme opakovaně zažili, že jsme byli personálu na obtíž a dokonce i můj tchán o kterém zdravotníci věděli, respektive měli vědět, že těžká komunikace s ním je dána především poúrazovým stavem hlavy, byl brán jako duševně zdravý, ale potížista. Situace, kdy si lékaři mezi sebou i nižším personálem nepředávali informace byly celkem běžné a i díky tomu se stávalo, že prakticky nesvéprávného nevidomého člověka si posílali mezi odděleními a to i bez oznámení jeho zákonnému zástupci. Definitivní tečkou byla koronavirová opatření. Díky nim jsem nemohl docházet na každodenní rehabilitace, aby tchán lépe spolupracoval. Dva týdny mne k němu nepustili, ačkoliv jsem na to měl nárok. Nechtěl jsem být druhým potížistou. Telefonický kontakt s ním kvůli jeho duševnímu stavu nebyl možný. Na konci druhého týdne striktní koronavirové ;karantény mi lékařka s dalším typem dialektu tvrdila, že je prakticky vše v pořádku, že s ním rehabilitují, jen se objevila, cituji:“ … teplotka …“, třicet devět stupňů celsia a že další den mi dají vědět čím to je. Druhý den mi jiná lékařka oznámila, že zemřel a k mému údivu to prý bylo tím, že byl vážně nemocný, ale na co zemřel, mi říci nedokázala. Ze soudní pitvy jsem se dozvěděl, že zemřel na zápal plic a tedy žádná rehabilitace se ve skutečnosti asi nekonala, naopak v těžkém stavu dožíval své poslední hodiny, aniž by o tom dal rodině někdo alespoň telefonicky vědět …
Zahořklý nejsem. Během tohoto pestrého roku a půl jsem slyšel nemálo podobných zkušeností, ale poznal jsem mnoho jednotlivých zdravotníků, kteří uměli, kteří chtěli a kteří měli pochopení, rozum a srdce na správném místě. Soudit se s nikým nehodlám, mám jen přání. Přeji si, aby lidé chodili do nemocnic, které budou dobře vybavené technicky, ale i lidsky. Možná se mýlím, ale z toho co jsem viděl a slyšel přímo od personálu i pacientů, na mnohých odděleních chybí stabilní týmy především českých zdravotníků, pro které není problém skrz společný rodný jazyk lépe vykomunikovat cokoliv a s kýmkoliv, aby se nejen pacienti, ale případně i jejich zákonní zástupci necítili jako obtížný hmyz, například když projeví snahu o nadstandardní pomoc vlastními silami při péči o své blízké.
Můj požadavek na český zdravotnický personál pro každého českého pacienta není veden nenávistí k jiným národnostem, ale vlastní zkušeností, že ten český a i ten slovenský personál je pro nás v Karlovarském kraji, stejně tak jako v celé republice ten nejlepší. Své o tom ví i v sousedním Německu a i proto jsem si vědom toho, že řešení nebude snadné, ani levné, ale svět bude zase o něco víc normální, když se o českého pacienta bude v Česku starat český doktor, česká sestřička, česká ošetřovatelka, český saniťák …
Zajistit dostatečný počet dobře motivovaných Čechů a postarat se o zdraví českých pacientů by neměl být tak velký problém, když kraje mají možnost navrhovat k projednání v parlamentu nové zákony a když i ten náš nejmenší v republice jen v tomto volebním období byl schopen do krajské nemocnice nasypat částku blížící se miliardě. Zdroje tedy jsou a jde jen o to chtít uzdravit naše zdravotnictví.
Autor: Miloslav Liška
