Když píšu soumrak, není to úplně přesné. Nemám totiž pocit, že by někdy někdo pod označením „vlastenecká“ skutečně zazářil. Byla tu spousta lidí, kteří tak sami sebe rádi označují. A pro jistotu k tomu dají ještě nějaký ten další přívlastek. Pravicová, národní, konzervativní, protiimigrační, anticovidová, protirestrikční, cokoliv si vzpomenete, a co by mohlo momentálně táhnout.
Aby nevznikla mýlka, chci říct, že národně konzervativní názory jsou mi dlouhodobě velmi blízké. Kdo mě zná, ví to. A možná proto mě to o to víc štve. Štve mě, že tyto pojmy zneužívají lidé, kteří ke skutečnému konzervatismu mají asi tak stejně daleko, jako elektromobil ke skutečnému autu. Dojezd minimální, náklady obrovské, zdaleka nesplňující skutečné potřeby běžného člověka. A přesně podle toho to taky vypadá.
Čím to je? Proč tato scéna neustále recykluje ty samé lidi, kteří neuspěli už v x-tém projektu? Projekt se založí, naberou se nadšení lidé, kteří věří v novodobého spasitele a jsou ochotní to odmakat. Když to jde dobře, podaří se vytáhnout pár peněz od sponzorů, případně od státu, když to jde o malinko líp. Po čase ve většině případů využití pěšáci odchází, nebo jsou odejiti, zbývá tvrdé jádro a pár poskoků. Jádro si posléze rozebere to, co zbylo, poskoci zůstanou nevěřícně zírat. Pokud jádro tvoří víc členů, obvykle následuje bratrovražedný boj o ohlodanou kost, sem tam nějaké to udáníčko, či podání žaloby k soudu. Konec.
Proč se to děje právě na této scéně? Protože tuto scénu generují běžní lidé, nikdo to nehlídá a netlačí pomocí zahraničních neziskovek, nikdo to bohatě nefinancuje. Protože spousta těchto lidí to vidí jen jako výtah k pofidérní moci a penězům. Protože každá politická práce je běh na dlouhou trať. Mravenčí, dlouhodobá práce. Tito „spasitelé“ mají většinou charisma, umí dobře mluvit a slibují věci typu my to dáme, po nás je teď poptávka, když nás podpoříte, příští volby jsou naše. Ale nejsou. Strana není sekta. Členská základna není jen na podojení, členská základna je důležitá věc. A musí se skládat z chytrých, pracovitých lidí, kteří mají ve společnosti respekt, jméno a jsou schopni zajistit i nějaké ty finance. Lídr musí být charismatický, zabezpečený, samostatný, a hlavně týmový. A nesmí se těchto lidí bát, aby náhodou nebyli vidět víc, než on. A to je podle mne jádro pudla. Jak se ukazuje, většina těchto „lídrů“ mnohdy členskou základnou pohrdá, bere ji jen jako nezbytný, obtížný hmyz na cestě k vlastnímu prospěchu a zabezpečení. Takže ti schopní a féroví nakonec odejdou, protože na toto většina z nich nemá žaludek, a ani to nemají zapotřebí.
Pořád doufám, že se to jednou podaří. Že to nebude ničí byznys plán, ani plán k ukojení vlastního psychopatického ega. Že to bude seriózní běh na dlouhou trať, korunovaný zaslouženým úspěchem. Běh s úspěšnými lidmi, hodnými následování. Lidmi, kterým vadí novodobé zelené šílenství, woke ideologie a naprostá podřízenost despotické EU, lidí, kterým záleží v prvé řadě na prosperitě a hrdosti této země. Lidí, kteří tuto scénu vrátí tam, kam si zaslouží, nikoliv do žumpy prospěchářství a pomluv.
Autor: Jana Marková, soukromá podnikatelka a absolventka Filozofické fakulty Univerzity Palackého
