Stojím tu a říkám si, co bude dál? Proč to nikdo nevidí?
Paní v letech přichází do obchodu. Máte tu chladno, říká. To víte, není sranda to vytopit, a venku už bude teplo, odpovídám s úsměvem. Paní posmutní a říká, to mi povídejte. Já jsem sama. Manžel mi umřel, je mi 61, mám revma a zimu špatně nesu. Je fakt, že kulhá a opírá se o zeď, kde to jde. Jsem ráda, že už máte otevřeno, já jedu z práce. Z práce ptám se? Ano říká. Jsem po dvou nonstop dvanáctkách, dělám na vrátnici v (raději nebudu psát kde). To se nesmí, ne? Říkám. Nesmí.
Ale ona tu práci nutně potřebuje, stará se ještě o nemohoucího otce. Víc už pracovat nemůžu. Bojí se, až ji teď přijde vyúčtování za elektřinu a za plyn. Když si bere, co potřebuje, klepe se jí ruka. Bojí se, že to nebude mít z čeho zaplatit. Je sama. Nikoho to nezajímá. Možná nebude mít ani na jídlo. Viděla v ČT, že se budou zdražovat potraviny o desítky procent. Že tam mluvili lidi, kterým chleba za 100,- nevadí. Že se uskromní. Ale ona prý že nemá z čeho. Ani její sousedé už nebudou mít z čeho.
Říká, že válka je hrozná, ale že lidi jako ona to měli špatné i před ní. Teď se bojí, že na její místo vezmou někoho, kdo bude dělat ještě za míň. Co se mnou bude, ptá se? Na důchod ještě nárok nemá, a i kdyby měla, bude takový, že z něho nezaplatí možná ani ty energie a nájem. Proč to prý normální lidé vidí, a ti nahoře to nevidí?
Oni to vidí, říkám. Jen je jim to jedno. V duchu si promítám to, jak chudí běžní lidé psali Stalinovi, jaká zvěrstva se jim dějí. Věřili, že o nich neví a až se o nich dozví, pomůže jim. Věřili jeho zvrácené propagandě o hodném vůdci a zachránci všeho lidu. Chyba.
Paní odchází shrbená, zlomená, jde se vyspat před další noční. Ve dveřích míjí obchodní zástupkyni, která mi nese letos potřetí nové ceníky. Od dubna + 25%. Minulý týden to bylo ještě jen 10. Dívám se na ni a ptám se, jestli si myslí, že na to ještě někdo bude mít? Odpovídá, že někdo snad ano. Je ráda, že 70% jejich prodejů tvoří export, protože jak dodává, u nás to asi nebude. Možná budou muset začít propouštět. Náklady na zaměstnance jsou obrovské a nevyplatí se to. Snad tu bude teď levnější varianta, to by prý mohlo pomoci a nějak kompenzovat ten masakr s plynem. Nejedná se o žádné luxusní zboží. Jedná se o jediného výrobce obkladaček u nás, který sice už dávno náš není, ale aspoň část těch lidí, kteří tam pracují našich je. Zatím.
Stojím tu a říkám si, co bude dál? Jak je tohle možné, a co se bude ještě muset stát, aby to začalo někoho zajímat? Proč to nikdo nevidí?
Autor: Jana Marková, soukromá podnikatelka a absolventka Filozofické fakulty Univerzity Palackého
